Vaše příběhy: Jak si strejda Sandokan vyběhal trofejního kapra na 14 kukuřic

Dovolím si jednu obzvláště zajímavou vzpomínku na mého strejdu Zdeňka, přezdívaného Sandokan. U nás v rodině rybařil skoro každý chlap. Já chytám ryby od svých deseti let, stejně jako můj bratr. K téhle životní vášni nás přivedl táta, ryby chytali i oba naši strejdové, kteří už bohužel nejsou mezi námi.

Vzpomínka nás zavede o pěkných pár let zpátky na Orlickou přehradu. Můj otec a strejda Sandokan, stejně jako někteří jejich kamarádi rybáři (většinou tak 6 až 10 chlapů) jezdili pravidelně na Orlík rybařit a já jako mladý a dosud nezkušený rybář jsem samozřejmě jezdil s nimi. Bydleli jsme v podnikové chatě, která stojí velice blízko vody, takže bylo krásně vidět na nahozené pruty z prosklené verandy. 

Jednou takhle v pátek jsme opět přijeli k přehradě. Jako obyčejně jsme hned prokrmili lovné místo kukuřicí a šrotem, a to jen v takové vzdálenosti, do které bylo možné nahodit ze břehu.

Chytalo se klasicky na krmítka a kuličku polystyrenu, což také slušně fungovalo. Brali nám kapři tak do pěti kilo, sem tam se někomu povedl na kukuřici i větší kousek. Já a můj bratr jsme vydrželi u prutů strávit celý den, což se ovšem nedalo říct o dospělých. Ti popíjeli na chatě a my s bráchou jsme je vždycky volali: „Máš záběr!“ Takhle to vlastně fungovalo každou naši výpravu.

Jízda na 14 kukuřic

V sobotu, když kapři přestali brát, dostal strejda Zdeněk, v tu chvíli už slušně posilněn pivkem a rumem, nápad. Sešel dolů k vodě, vytáhl z vody prut a zahlásil: „Teď chytím velkýho kapra.“ Jasně, že jsme se mu všichni smáli. Byl opilej a mluvil z cesty. Ale strejda prostě vytáhl z tašky plechovku kukuřice, na háček narval 14 kukuřičných zrn, navázal velké olovo a nahodil co nejdál od břehu. Když jsem se ho zeptal, co tam chce chytit, když tam není zakrmeno, neřeklo ani slovo, položil prut do vidliček a odešel za ostatními kamarády popíjet. 

Netrvalo ani hodinu a přišel záběr. Rána do prutu, ten nadskočil a naviják se rozjel. Voláme na něj s bráchou „Zdeňku Sandokane, máš záběr!“ Strejda vyběhl z chaty jako střelenej, běžel dolů k vodě, a když doběhl k prutu, zasekl. Kapr zůstal na vlasci viset a vymotával strejdovi cívku. Jenže strejda zapomněl před zásekem dotáhnout brzdu, rum asi udělal své. A jak zasekl, z cívky navijáku mu najednou vylítl chuchvalec vlasce. Bylo jasné, že strejda nemá šanci kapra zdolat.

Sandokanův sportovní výkon

Co přijde teď, říkali jsme si. V tom se ozval hlas z chaty. „Sandokane, vezmi prut a utíkej s ním sem nahoru k chatě!“ Od chaty k vodě to bylo nějakých 150 metrů. Strejda se otočil a s prutem se rozeběhl do kopce. Jak už byl napitej, moc mu utíkat nešlo. Mezitím k nám doběhl táta s podběrákem. „Ještě kousek,“ řval táta na strejdu. A strejda běžel dál. „Mám ho. Ten je obrovskej, Sandokane!“, nadšeně hlásil otec. A všichni dospělci vyběhli z chaty podívat se dolů k vodě na tehdy obrovskou rybu. Kapr vážil 13 a půl kila. Tenkrát v devadesátých letech to byla skutečně trofejní ryba. 

Jelikož se tehdy ryby nepouštěly, kapr se zvážil a putoval do udírny. Žádné velké focení jako dnes, žádné pouštění. Ale dodnes na tuhle příhodu s kaprem, který se nechal zlákat na 14 kukuřic, rád vzpomínám. Vůbec jsem tenkrát nevěřil, že kapr dokáže tak velikou nástrahu vzít, vlastně tomu nevěřil ani strejda, který si chtěl jen udělat legraci. Dnes je všechno jinak. Chytá se na boilies, navazujeme jedna velkou, nebo i dvě koule pod háček. Jsou tu těžké montáže a taky metoda chyť a pusť a kapr přes třináct kilo už není takový zázrak, i když já vnímám třináct kilo pořád jako krásnou trofej. Ale jsem sakra rád, že už tenkrát jsem byl u toho. U toho, když se vytáhl jeden z prvních opravdových kapřích macků. 

Máte podobně akční příhodu z rybolovu? Budeme moc rádi, když nám ji pošlete na náš email: info@casnaryby.cz. Pokud bude vás zážitek opravdu zajímavý, rádi ho zveřejníme a vás odměníme malým rybářským dárkem.