Vzpomenete si také ještě na své začátky s rybařinou? A jsou to pěkné vzpomínky? Ty moje kalí jedna příhoda, která pro mě tehdy byla velmi nepříjemná. Ale rozhodně ne natolik, aby mě od rybařiny navždy odradila. Rybařit jsem začal jako docela malý kluk s mým rázným dědou Josefem, který byl do rybařiny zapálený celý život. Dokud mohl ještě dobře chodit, často vyrážel se svými teleskopy a malinkou židličkou k vodě, mnohdy na revír vzdálený jen několik kilometrů od svého domova - od města Stochov. Někdy to byl rybník Kracle a jindy zase rybník v Novém Strašecí pod nádražím. Hlavně se dostat na chvíli na ryby. Ale nejraději měl Berounku, na které sám začínal jako kluk rybařit ještě bez povolenky, kde ho nejednou prohnal porybný, ale také kde s kamarády nalovil nespočet krásných ryb.
Můj první revír
Nicméně první vodou, na které jsem si pod taktovkou tohoto svého zkušeného učitele vytáhl svého úplně prvního kapříka já a kde jsem zažil nejednu zajímavou příhodu, byl malý rybník kousek od zříceniny hradu Krakovec. Ten maličký revír, ke kterému jsme došli od hradu za pár minut, patřil kdysi podniku, ve kterém děda pracoval, a tak tu směl se svými kolegy lovit. V rybníku se dařilo nejen kapříkům, ale hojně taky pstruhům, línům, bělicím a tajemným úhořům.
Foto: Moje dobová fotografie
Rybník byl ze dvou stran obklopený stromy a z jedné se zase rozprostírala krásná široká louka zjara plná žlutých blatouchů a pampelišek, za kterou stál starý mlýn. Bylo to prostě místo, kde vám muselo být krásně, přímo pohádkově. Vždyť i sám starý Krakovec, na kterém u nás naposledy kázal Jan Hus, byl nadohled.
A tak jsme sem jezdili moc rádi i s mým tátou, který s námi někdy chytal kapříky na pařenou housku, na těsto a na kolínka ve strouhance a jindy si zase vyrazil na houby, které rostly v lese od rybníčka coby kamenem dohodil. Ryby jsme lovili na položenou a někdy taky na spláveček. Vzpomínám si na svůj modrý poutek značky Sona a na stříbrný naviják Rex, pod který se mi občas namotal vlasec a já se pak rozčiloval, když se mi ho nedařilo vymotat. Děda se nade mnou po chvíli rozčilování vždycky smiloval a pomohl mi naviják zprovoznit. Taky si vzpomínám na velkého kapra, kterého se mi podařilo dostat na žížalu pod splávkem a který se mi vypnul těsně u břehu, potvora.
Záchrana kapra mezi řasami
Dnes už rád vzpomínám i na zážitek, který mi přinesla jedna z mých vůbec prvních návštěv "krakovského" rybníka, kdy se dědovi při zdolávání zamotal kapr do nějakého chuchvalce řas nedaleko břehu. Děda s kapříkem chvíli zápasil, ale hned mu bylo jasné, že z řas ho nemá šanci vypáčit. Ale to neznamenalo, že se pěkného kapra vzdá. To byste museli mého dědu znát. A také nechtěl utrhnout vlasec, aby háček nezůstal zaseknutý kapříkovi v tlamě. A tak přišla na řadu nedobrovolná pomoc malého špunta, který pozoroval dědův marný zápas. "Svlíkat a do vody," zavelel děda a já pochopil, že mi nezbývá nic jiného, než se vydat na záchrannou akci.
Foto: Můj děda Josef Šťastný
Asi si umíte představit, jak se mně - malému nahatému klukovi chtělo do studené jarní vody hrabat se v brčálově zeleném chuchvalci řas. Ale co naplat, nedalo se odmlouvat a tak jsem byl ve chvíli ve vodě a pomalu se brodil k místu, kde zamotaný kapřík doufal v záchranu. Nohy se mi trochu bořily do dna, takže jsem dvakrát zapadl pod hladinu celý, ale i tak jsem postupoval vpřed, abych se vzápětí prohraboval v řase a vyprostil kapříka z pasti tak, abych ho mohl podebrat do krátkého podběráku.
"Sláva, máme ho!" zařičel děda a kapřík putoval do jeho zeleného vezírku. Zatímco si hned nato spokojeně připravil novou nástrahu na háček, napěchoval krmítko a znovu nahodil, já si prskal "pod vousy" a potichu nadával na studenou vodu a upatlané nohy od bahna. "Pitomá voda, pitomý bahno a pitomej kapr!"
Místo konce další krásné dny na rybách
A možná, že právě tady mohla moje rybářská éra nadobro skončit pod vlivem nepříjemného zážitku, na který dodnes nezapomenu, ale co je úžasné, vůbec se tomu tak nestalo. A tak jsme jeli zase na Krakovec a já lovil ryby pěkně vedle dědy Pepika a tahal jsem ty krásné zlatavé kapry a břichaté zelené líny, nebo jsme zase vyjeli na Berounku na Zvíkovec a tam jsme lovili nízké dlouhé říční kapry a veliké cejny, které jsme pak připravovali v udírně v chatě u pily. To vám byla bašta!
Foto: Dědův "bivak" na rybách na řece
Ale hlavně jsem začal poznávat a vnímat tu pohodu a krásu ticha u vody, ranní mlhavou a taky večerní mystickou atmosféru. Líčil jsem na stále větší ryby a snažil se je přelstít, abych s nimi mohl zápasit, přemoct je a pak třeba přinést mamince domů a udělat jí rybou radost.
Dnes už tady s námi děda někoik let není. Odešel do rybářského ráje, ale já věřím, že i tam se mu dostalo možnosti chytat ty největší a nejkrásnější ryby. Moc bych mu to přál.
Máte podobně akční příhodu z rybolovu? Budeme moc rádi, když nám ji pošlete na náš email: info@casnaryby.cz. Pokud bude vás zážitek opravdu zajímavý, rádi ho zveřejníme a vás odměníme malým rybářským dárkem.
Diskuze
Do diskuse mohou přispívat pouze registrovaní a přihlášení uživatelé.
