No jo, lodičkáři, pomyslel jsem si, když mě Radek pozval na mistrovství ČR v lovu ryb z lodí. „Mohla by být legrace," pronesl jsem nahlas. A skutečně byla. Po krásné stříbrné medaili z této akce se nám otevřela nominace na světový šampionát. O tom, jak obrovská prestiž a úroveň se za takovou mezinárodní akcí skrývá, jsme neměli ani tušení.
Začneme však popořadě. Pečlivě sepsanou závěť jsem po úspěšném dosednutí na runway Dublinského letiště mohl hodit do koše a nám se otevíral fantastický večer v krásném ostrovním městě. Doletěli jsme tři. Já, Radek a Jirka, jehož parťák Pepík dal místo dvouhodinového letu přednost dvoudennímu trmácení se vlakem – ze strachu z létání. My jsme pochopitelně náskok plně využili k obšťastnění chuťových pohárků a po povinném fish and chips a několika Guinessů jsme se šli podívat na zoubek proslavené ulici Temple Bar a ještě proslavenějšímu stejnojmennému baru.
Bylo nám dobře a už jsem se nemohl dočkat ranního vystřízlivění při jízdě vlevo - v autě, kde je vše obráceně. Vyzkoušel jsem si všechno, městský provoz, kruhové objezdy, dálnici. Vřele nedoporučuji, ale garantuji, že se osazenstvo auta nesmírně pobaví. S jistotou táhnete auto stále do levého příkopu. Sedíte přeci vpravo a podvědomě vlevo od Vás auto končí, ale ejhle – je tam zbytek i se spolujezdcem. Místo na řadící páku saháte na elektrické stahování oken a párkrát vjedete do protisměru. Nebudu vás napínat. Po drobných patáliích jsme dojeli na místo konání celé události: Enniskillen v Severním Irsku.
Chatky se čtyřmi hvězdami
Organizátoři nám nabídli ubytování ve stylových čtyřhvězdičkových chatičkách. Toto spojení nejde úplně k sobě, ale měli jsme výborný komfort a každý den uklizeno. V rámci teamu české republiky startovali dvě lodě po dvou členech. Já s Radkem a Jirka s Pepíkem. Každému z nás byla vylosována loď i s rozhodčím na palubě. Jirka s Pepou obdrželi nejmenší loď z celého startovního pole a nám byla vylosována standardní loď i se sympatickým rozhodčím z Francie – Anthonym. Spolu jsme také strávili následující 4 dny. Dva dny tréningu a dva dny samotného závodu.
Celý večer jsme se připravovali a ladili strategii. Věděli jsme, že se hodnotí pouze okoun a štika. Štika od 50 cm, každý cm/bod a okoun se hodnotil od 22 cm, ale body byly kráceny koeficientem 0,3. Celý závodní úsek měřil mnoho kilometrů. Vlevo od chatičky se klikatila pomalu tekoucí řeka se spoustou odboček, kanálů a jezírek. V pravo od nás jsme se lodí mohli po půl hodině dostat na jezero, které bylo skutečně obrovské. Na tréning byly určeny dny čtvrtek a pátek. Během těchto dní jsme se měli pokusit o zmapování celé oblasti a zvolení vhodné strategie.
Vzhůru trénovat
Konečně na lodi. Seznámili jsme se s usměvavým Anthonym, navázali pruty a začali s prozkoumáváním blízkého okolí chatky. Naše loď nám dávala komfort v podobě pětikoňového motoru a echolotu. Použili jsme osvědčené jistoty z dílny firmy SAENGER – přívlačové řady IRON CLAW. Pruty Pure Contact nám dávali jistotu celý rok. Oceňuji zejména rychlou akci, tuhou páteř a parabolickou akci, která zajistí citlivé zdolávání. Ve spojení s navijáky řady Magus a pletenou šňůrou K-fusion se jedná o skvělé zbraně.
Jak jsme byli informováni, mělo by zde být mnoho okounů, ale drtivá většina z nich právě do 22 cm, což je dolní hranice počítané míry. I přesto jsme zvolili strategii spočívající v nalezení několika vhodných okounových lokalit a mezi nimi se pochopitelně snažit o štiku. Jsou zde krásné exempláře a o metrové jedince není nouze.
Okolí chatičky bylo bez ryb a proto jsme se vydali směrem k jezeru. Líbilo se mi místo, označující mělkou vodu, které bylo zarostlé a právě zde jsme se pokusili o okouny. Dařilo se, během chvíle jsme vytáhli asi čtyři bodované jedince a v zájmu nepopíchání naší cílové ryby jsme ukončili tento drobný koncert a místo si zapamatovali.
Na štičím kolotoči
Kousek od nás byla zajímavá zátoka, přímo volající po průzkumu prutem. Než jsem se stačil rozkoukat, ztěžknul Radkovi prut, navázaný na okounovou gumu. Hned mi bylo jasné, že máme velkou štiku a že bez lanka to nebude žádná legrace. Připravil jsem velký podběrák, ale na všechno byl čas. Královna zátoky kroužila majestátně pod lodí a nedávala pramalou naději na vítězství. Jak je asi velká? Jak je možné, že nepřekousla šňůru? V hlavě se mi honila spousta myšlenek. Vzpomněl jsem si na švédské podzimní výpravy, kde jsme i velké, metrové štiky přitáhli k lodi jak kus klády, takřka bez boje. To irská krasavice nám dala poznat, že bojový duch není jen výsadou irského lidu.
Loď se točila dokola jak ohraná gramofonová deska. Centimetr za centimetrem se Radek přetahoval s dravcem a dokonale ohnutý prut přeci jenom ubíral protivníkovi síly. Poprvé jsme ji zahlédli nedaleko od lodi. Jenom nám zamávala nádhernou ocasní ploutví a byla zpátky v hloubce. Zopakovala to několikrát a při jedné takové příležitosti jsem ji dokázal podebrat. Byla nádherná. Překrásná mramorovaná kresba kontrastovala s modrou hladinou. Ve štíhlém těle, kterému do jednoho metru chyběli čtyři centimetry se schovávala úžasná síla. Zamiloval jsem se na první pohled a po několika fotkách jsme si dali sbohem. Pomalu odplula do hlubiny, abychom se již nikdy nesetkali.
Naše taktika tedy byla utvrzena. Vytipovat okounová místa a zachytat jisté body a mezi tím se pokusit o štiku. Pokračovali jsme dále a hledali nová místa. Nebylo jednoduché najít takové fleky jako poprvé, ale 3 tajné tipy jsme přesto měli. Těch 6 hodin, které připadaly na první den tréninku, uteklo tak strašně rychle a bohužel jsme museli ukončit naše snažení. Ten den nás čekal slavnostní nástup a porada kapitánů, kde se vášnivě řešili spory o každou maličkost a upravovali se pravidla. Kapitán Pepík mě upozornil, že vše se ještě může změnit, ale naštěstí došlo jen k dílčím úpravám.
Jako na olympiádě
Slavnostní nástup byl skutečná událost. Každý team nastoupil s národní vlajkou, v dresech a nechyběla pochopitelně ani státní hymna. Nebylo těžké si nevšimnout, že naše výprava spolu s výpravou Jihoafrické republiky byla nejmenší. Poláci měly na celé mistrovství širokou podporu rybářského svazu a ministerstva sportu. Odhadoval jsem rozpočet a došel k číslu 500 000 kč, které museli mecenáši vydat na toto jediné mistrovství. Není tajemství, že největší favorité několik týdnů před mistrovstvím využili možnost soustředění právě v této oblasti a měli tak neskonale větší znalosti o revíru.
Když uvážíme, že jiné národy měli až 8 členů včetně náhradníků, trenéra a snad i masérů, museli jsme si připadat jak ve známém filmu Kokosy na sněhu. My jsme museli nést nemalé náklady na reprezentaci na svých bedrech (hotel, letenky, pronájem lodí...), ale přesto se věci posouvají pomalu dopředu a rád bych na tomto místě poděkoval ČRS za uhrazení startovného, které skutečně není levné.
Moje a Radkova účast byla umožněna díky štědré podpoře sponzorů. Hájili jsme barvy firmy SAENGER a přívlačové řady IRON CLAW. Neméně štědře se k nám zachovala norská firma JOTUN, která je leaderem ve výrobě práškových barev.
Druhý den tréningu jsme pokračovali dle scénáře z prvního dne. Dohledávali jsme okouní spižírny a marně se pokoušeli zabodovat větším množstvím štik. Nakonec dne se Radkovi podařilo chytit alespoň jednu šedesátku. S velkým otazníkem jsme očekávali zahájení mistrovství. Organizátoři soutěže nic nezanedbali, a proto jsme s plným žaludkem vybraných pochoutek mířili rovnou do postelí.
První den jsme neoslnili
Tréma a zodpovědnost za výsledek mě dlouho nemohla opustit. Po vynikající snídani ve formě švédských stolů jsme se přivítali s Anthonym, nasedli na loď a čekali na start. Startující lodě vytvořili dvě skupiny – první jela dolů do zákoutí řeky a druhá směrem na jezero. My jsme se vrhli na naše oblíbené okouní místo a čekali na zahájení lovu, které bylo naplánováno půl hodiny po startu lodí.
Začali jsme dobře. Okouni skutečně brali, ale překonat bájnou hranici 22 cm byl velký problém. Podařilo se nám vytáhnout asi 3 bodované exempláře. Pochopitelně jsme se pokoušeli také o štiku, ale 35 cm pískle nebylo adekvátní odpovědí. Po vychytání asi 20 okounů jsme pokračovali na druhé místo u mola, kde jsme měli políčeno na pruhované. Zkoušeli jsme zejména gumové nástrahy, rippery, smáčky, ale třeba i červíky. Okounům moc chutnali, ale opět jsme vytáhli jen dva bodované kousky a štiku žádnou.
Poté jsme se rozhodli pokusit se o štiku a jeli jsme směrem dolů, kde se řeka rozlévá do zátok a házeli snad vším, co jsme měli k dispozici. Marnost nad marnost. Jediná kudlička okolo 40 cm nám moc radosti neudělala. Koukáme se na Anthonyho, který krčí rameny, snažíme se jak můžeme, ale nedaří se. Tatam jsou tréningové úspěchy a my víme, že bez štiky za minimálně 50 bodů budou naše šance velmi nízké. O tom se přesvědčujeme po sečtení výsledků, kde za první kolo zabíráme totální dno tabulky.
Už víme, co zažívá naše fotbalová reprezentace po prohrách se slabšími soupeři. Chce se vám zahrabat, ale nemáte kam. Každému teamu se podařila alespoň jedna štika a fenomenální Italové ulovili 15 štik a zároveň největší rybu závodů. Spolu s námi truchlí také favorizovaní Poláci, kterým se po dobrém tréningu prostě nedařilo. Z upovídaného polského stolu zbyl jen stín. Tiché a vážné obličeje znechuceně jedí vepřové maso. Vidím trenéra celého šedivého, jak mi zlomeným hlasem povídá: „Co bede mowil Pani minister sportu?“ Celý výjev mi přece jen dodává trochu optimismu, už jenom proto, že tak psychicky zle na tom nejsme a z našeho výsledku si dokážeme jako správní Češi udělat legraci.
Druhý den: vsazeno na břehy
Do druhého dne jdeme klidní. Nemáme co ztratit a chceme si zachytat a dokázat, že tak špatní přeci jen nejsme. Měníme celou závodní strategii a rozhodujeme se, že pojedeme na velké štiky na jezero, kde jsme vůbec nestihli trénovat. Po půl hodině jízdy se nám otevírá obrovská jezerní plocha a my jdeme na to. Necháme se inspirovat jinými teamy a chytáme na zarostlé plošině s hloubkou okolo 2 metrů.
Bez jediného záběru a kontaktu s rybou zápasíme s časem a nepřízní osudu. Pochybujeme o sobě a mrkáme jeden na druhého co vymyslet. Navrhujeme jet na sever daleko od ostatních lodí, protože cítíme, že zde je vše proloveno. Investujeme drahocennou půl hodinu a dostáváme se do hlubších partií okolo 6 metrů, kde se snažíme ze dna na plandavku vytáhnout štičku. Zase nic. Zkouším tedy osvědčené Doyio woblery a asi po pátém náhozu mám první kontakt. Nekompromisně přitahuji rybu k podběráku a světe div se. Nádherný potočák okolo 50 cm ve skvělé kondici se plácá v podběráku. Za normálních okolností bych měl obrovskou radost, ale vzhledem k tomu, že je po sezóně, není tato ryba bodovaná a já si můžu udělat jen hezkou fotku. 0 bodů. Víc snad není co dodat.
Odpoledne nám dochází fantazie a Radek nesměle navrhuje: „Pojďme to zkusit tahat od břehů“. Je podzim, studená voda, odpozorovali jsme, že ostatní závodníci chytají v hlubší vodě, ale přesto jdeme vyzkoušet starou dobrou strategii. Navazuji legendárního Cruciana od firmy Lovec-Rapy, který už zachránil nejednu rybářskou výpravu. V 7 cm, v oranžové barvě a v 20 g je ideální co se házení týče. Dlouhým 40 metrovým náhozem nahazuji až přímo ke kamenitému břehu. Dvakrát zatočím kličkou, zvedne se vlna, já sekám a na druhé straně visí štika. Smykem ji přitahuji k lodi. Nedávám ji nejmenší šanci, protože o ni nechci přijít a řvu na Ráďu ať připraví podběrák. Máme ji! Je to ta nejkrásnější štika na světě. Má 65 cm a tedy 65 bodů a rázem přechytáváme náš včerejší hubený výsledek okolo 40 bodů.
O další strategii je rozhodnuto a nyní nutíme Anthonyho, aby se stavěl zhruba 20 – 30 m od břehu a my cílenými hody pod břeh nutíme dravce zaútočit právě na naší nástrahu. S Radkem jsme se dohodli, že budeme každý chytat na jinou nástrahu, abychom přesvědčili štiky s rozdílným apetitem. Bohužel se nám krátí doba lovu a my se musíme vracet. Cestou míjíme malý rákosový ostrůvek a já instinktivně nařizuji Anthonymu aby zastavil.
Konečně pětasedmdesátka
„Štika!“ vykříkne Radek a já vidím ohnutý prut, který záhy povolí. „Je pryč“ zamračí se Radek, ale znovu házíme. Tentokrát si Cruciana ani nevšimne a zaútočí znovu na Radkův Spinner Bait, o kterém jsme se dočetli, že je mimořádně účinný na štiky. Bohužel jsme museli stáhnout nepovolený jednoháček, který byl navázán na hlavním háčku nástrahy. To, že je účinnost záseku takto upravené nástrahy mnohem nižší se ukázalo záhy. Znovu ohnutý prut a znovu štika pryč. Po tom, co se to stane i po třetí, nás celá situace začíná štvát, ale nepolevujeme. Radek znovu nahazuje, znovu se ohne prut a tentokrát na čtvrtý pokus zasekává krásnou „pětasedmdesátku“, která zvyšuje naše bodové skóre. Máme velkou radost a dáváme to hlasitě najevo. Bohužel, do konce závodu už nezabodujeme, ale přeci jen tím obsazujeme střed závodního pole, tedy 17. místo.
Na rautu se dokážeme uvolnit. Máme radost, že jsme se odlepili ze dna závodního pole a účast bereme také jako závazek do budoucna. Vím, že pokud se budeme chtít na tak kvalitní soutěži umístit, bude to znamenat cestovat po Evropských lovištích, testovat nové nástrahy a mnohem lépe připravit taktiku boje. Doufejme, že se nám to někdy povede a že dokážeme, že Česká republika patří mezi přívlačové velmoce.
David Koloušek
Diskuze
Do diskuse mohou přispívat pouze registrovaní a přihlášení uživatelé.